Přátelé a Slovinsko

Nic není lepšího než přátelé. Na tom se asi shodneme všichni, ale co teprve přátelé, které poznáte na cestách? U nich můžete předpokládat, že budou pro každou blbost a na žádném výletu nebudou chybět.

A tak jsem potkala Floxíka-Floříka alias princeznu Fionu. Potkaly jsme se na Erasmu v Innsbrucku, ale Flóra zde byla jen jeden semestr, což znamená, že koncem ledna opustila Innsbruck. Utekly celé 2 měsíce a my se zase sešly. A hned v plné polní na dalším žůžo výletu s částí naší erasmácké party. Využily jsme pozvání Slovinců Tjaši a Tadeje a rozhodly se, že týden je optimální doba na prozkoumání Slovinska.

18.3. jsem nemohla dospat, horko těžko říct, jestli to bylo močovým měchýřem plným Guinnesse z předešlé St. Patrikovské noci nebo nedočkavostí. Popadla jsem narvanou krosnu a tentokrát dojela do školy autobusem. V rychlosti jsem ukončila probíhající experiment a běžela na vlak. No během bych to asi nazývat neměla, protože to byl spíš hekavý pochod. Rada pro všechny krosnové cestovatele- nedávejte si igelitku s botami pod gumu na horní kapse batohu pokud nechcete vypadat jako sluníčko celý následující den. Když jsem se na Hauptbanhofu viděla ve výloze, málem jsem se smíchy počůrala, protože moje vlasy byly zelektrizované do všech světových stran.

papá Innsbroučku
papá Innsbroučku

Každopádně do vlaku mě pustili i nabitou. Vlakem jsem jela z Innsbrucku do Schwarzach-St.Veit kde jsem přesedla na vlak do Lublaně. První půlka cesty byla naprosto pohodová. Nádherné panorámata za oknem, milý průvodčí, toaletní papír na čistém záchodě a cesta na čas je to, co je při cestování v Rakousku snad samozřejmostí. Ta druhá polovina cesty byla už poněkud horší. Rozkodrcaným, špinavým vlakem jsem dorazila společně s (jen slovinsky mluvící) průvodčí a zpožděním 35 minut na nádraží do Lublaně, kde už na mě čekal Ondra, Flóra a Viky. S Ondrou jsem vyměnila krosnu za batoh a vyrazili jsme do města.

Procházkou do centra jsme potkali pekárnu pro psy, která nás všechny velice pobavila a následně jsme to zakempili v restauraci u řeky Lublaňky a já se konečně nadlábla. Posezení venku ač s přímotopem nebylo nic příjemného a tak jsme se rychle po zblajznutí guláše a ochutnávce piva Laško a Union vydali do našeho coutchsurferského doupěte. IMG_5854

Náš hostitel byl velice příjemný a upovídaný Bosňan, kterému vůbec nevadilo, nám přenechat svůj pokoj a spát se svým spolubydlícím. Nedovedu si představit, jak  pohodlně se mu mohlo spát s „gigantem“ v jedné posteli, ale co by pro návštěvu neudělal, že? My s Ondrou jsme dali za vděk nafukovací matraci (i když spíš vyfukovací) a holkám jsme nechali postel. Utahaní po celodenním cestování jsme všichni usnuli jako šípkové Růženky.

V sobotu ráno jsme vyrazili pro snídani, kterou jsme snědli na dálnici  směr Bled. Auto jsme odložili na kraji města a vyrazili jsme vstříc nádhernému, slunečnému dni. Bledské jezero je naprosto charakteristický obrázek Slovinska. Není možné, aby toto místo chybělo na nějakém propagačním materiálu. A já už vím proč. Byla to krása. Uprostřed jezera je malý ostrov, na kterém je postaven kostel, všude okolo hory. Prostě parádní scenérie. IMG_5445

Obešli jsme půl jezera a snažili se najít místo s přístupem k vodě. Proč jsme ho hledali? Protože jsme si přeci nemohli nechat ujít první  venkovní koupání v tomto roce. A tak jsme se my 4 blázni převlíkli do plavek a navzájem se podpořili vlézt do vody. Jako první se o to pokusila Viky, která po pás ve vodě po chvíli vyskočila zpět s tím, že umrznout nechce. Ondra jako jediný muž nechtěl býti zahanben a tak se rozhodl, že to provede rychle a do vody skočil bombu. Chvíli mu trvalo, než to rozdýchal, ale díky bohu tento nerozumný kousek přežil. Pak jsme šly na řadu já s Floxíkem. Byla to rychlovka, protože se ve vodě opravdu nedalo vydržet moc dlouho, ale byly jsme tam až po krk. Lidi se na nás dívali s úžasem a jeden mužský kolemjdoucí se Ondry s tázavým pohledem zeptal, jestli mu neumrzly koule. :D Ano protože pro nás holky to byla naprostá pohoda pane.

Cestou zpět k autu jsme se zastavili v restauraci dát si tradiční dort krémovější než Kremes. OOO to byla taková lahoda a skvělá energetická injekce. Posilnění jsme pokračovali k našemu dalšímu bodu zájmu a to Vintgar gorge, který je součástí Triglavského národního parku. IMG_5515Nápis ZAPRTO naší cestu zbrzdil asi o 30 sekund, čili jeden pohled s úšklebkem. Nás prostě nic nezastaví. Byla to parádní procházka v soutěsce mezi dvěma skálami, kde protékala průzračně tyrkysová voda řeky Radovna. Cesta vedla po dřevěných žebřících asi 2 metry nad vodní hladinou. I přes nápis zaprto jsme zde nebyli sami. Když jsme došli do místa, kde bylo víc lidí v hloučku, věděli jsme, že něco nehraje. Ono ten nápis tam byl z dobrého důvodu… Po zimě nebyly všechny úseky žebříků opraveny, takže to chvílema bylo horolezectví a přechod po kladině. Všichni jsme to ve zdraví přežili a  stálo to za to. Na konci 2 kilometrové trasy byl vodopád obklopen česnekovou plantáží.IMG_5619 Na cestu zpět jsme se vydali po úpatí jedné s hor, abychom nešli 2x stejnou trasu. A to by nebyla Flóra, aby nevymyslela nějakou super zkratku nejlépe hobitím tunelem a následně přes zahradu zmateného pána se psem, díky bohu na řetězu. Udělali jsme dobře, že jsme nešli stejnou trasu, protože ten krásný slovinský venkov stál za podívání. U auta jsme se posilnili naprosto bezkonkurenčním oříškovým chlebem a maďarskou klobáskou. Já jsem se přesvědčila o tom, že vůůůbec nezáleží na tom, kolik vám je let, protože z bandasek se širokým hrdlem stále neumím pít a není nic lepšího než v té bandasce mít řepový džus :D

Naše další cesta vedla krásnou cestou k Bohinjskému jezeru odkud byl nádherný výhled na celý horský masiv v čele s nejvyšší horou Triglav. Udělali jsme si malou procházku, několik fotek a uondaní po celém dni jsme při západu slunce nasedli do auta zpět směr Lublaň. IMG_5669

Večer se k nám připojila ještě Réka – Flóřina kamarádka. Spásli jsme kilo těstovin a společně s našim hostitelem jsme ochutnali Palinku a místí zdroje. Ve chvíli, kdy začala debata zavánět politikou, jsme se postupně vytratili do hajan.

V neděli ráno jsme vystřelili z postelí jak kulový blesk a už jsme se šinuli směr Postojna, kde jsme měli domluvený sraz se Slovinci Tjašou a Tadejem. No organizace byla trochu složitější, ale před 11 jsme se sešli na parkovišti u hradu Predjama. Do teď nechápu, jak byl někdo schopný tento hrad postavit ve skále nad jámou bez dnešní moderní techniky, ale očividně to šlo. IMG_5700

Prošli jsme se po okolí a už jsme si to štrádovali na 12 hodinu na prohlídku do jeskyně Postojna. Tato jeskyně je největší přístupnou jeskyní ve Slovinsku, což vzhledem k velikosti této zemičky není až takový zázrak, ale je to druhá největší krasová jeskyně v Evropě. Pro turisty je zde zpřístupněno celých 5,2 km, což ji řadí do nejvyšších pozic ve světě.

Plni očekávání jsme se společně s velkou skupinou turistů vrhli vstříc příjemným 10 stupňům Celsia. První část jeskyně se projíždí elektrickým vláčkem, aby to člověku usnadnilo dostat se rychleji do hloubi jeskyně. Byla to nádherná podívaná, prohlídku trochu kazili neohleduplní lidé, kteří fotili s bleskem 10 cm od cedule s nápisem NO FLASH, sahali na krápníky a bavili se ve chvíli, kdy se průvodkyně snažila o výklad. Ani úplnou tmu jsme nezažili, protože se našlo pár idiotů, kteří museli zapnout světlo na mobilu…. Každopádně po 2km procházce v jádru jeskyně jsme se dostali na místo, na které jsem se já nejvíc těšila a to líhniště macáta jeskynního (eng. human fish, slv. človeška ribica), který už před měsícem nakladl vajíčka, a mimina se očekávají každým dnem. Tento jev je možné vidět zhruba co 10 let, takže je to velké lákadlo na turisty. Bohužel my jsme klubání malých draků neviděli, ale viděli jsme dva dospělce v akváriu (lepší než drátem do oko). Člověk by řekl, že jsem mohla spokojeně odejít, ale bohužel ve mě ještě dlouhou dobu hlodalo, proč sakra ty jeskyně nezavřou pro turisty aspoň ve chvíli kdy se líhnou malí macáti, když vidí, jak nikdo nedodržuje tak triviální pravidla jako je nepoužívat blesk a nehlučet. Doufám, že se na nás macáti nenaštvou a nebude to jen další druh s nápisem VYHYNULÝ a to jen kvůli lidské neohleduplnosti.

Naše další cesta vedla do města Piran u pobřeží Jaderského moře. Jelikož to Slovinci taky neměli v průběhu všech válek jednoduché, moře jim zůstal jen malinký kousek, ale i tak to stojí za to. Město Piran mi hrozně připomínalo Itálii, což Slovinci určitě slyšet nechtějí. Barevné oprýskané domky, úzké uličky, červené střechy, mořský vzduch a luxusní zmrzlina. Udělali jsme si procházku po městě a kochali se výhledem na modromodrý obzor. IMG_5830Bohužel tato zastávka nebyla v plánu už předchozí den a my neměli sbalené plavky, takže koupačka nebyla :(

Cestou zpět jsme chytli kolonu lidí vracejících se z víkendu zpět do Lublaně, takže nám cesta trvala déle, než jsme počítali a na prohlídku města už moc času nezbylo, protože jsme spěchali do restaurace, kde jsme měli udělanou rezervaci. Byla to jedna z těch lepších a tradičních restaurací v Lublaně, která v rámci Týdne Restaurací, měla připravené bohaté menu z a16 euro. To bylo něco! Poprvé jsem jedla kaviár- moc mi chutnal a naprosto jsem si tuhle kuchyni zamilovala. Odcházeli jsme najezení, napití a spokojení. Večer nás čekal ještě přesun do Mariboru. Opouštíme Lublaň plní zážitků, ale mě štve, že jsme nestihli Dračí most, takže se sem prostě a jednoduše budu muset vrátit…. :) IMG_5844

Všichni jsme přespali v domě u Tadeje, i když v případě Ondry, Viky a Réky to bylo spíš schrupnutí, jelikož před pátou ranní společně vyráželi směr Vídeň, kde se jejich cesty rozešly směr Brno a Budapešť. Tjaša a Tadej ráno vyrazili do školy a my s Flórou jsme si dopřály pořádný spánek. Po snídani jsme vyrazily směr Mariborsko Pohorje – nejvyšší bod v okolí Mariboru. Za 1h40min jsme se s Flóřikem vyškrábaly po sjezdovce nahoru na vrchol 1042 m.n.m. překonaly jsme tak 700 výškových metrů. IMG_5866Díky zbytkům sněhu se nešlo úplně nejlíp, ale zvládly jsme to i bez tučňáka. Město bylo trochu v oparu, takže výhled byl trochu zakrytý. Dolů jsme se svezly lanovkou za 2 eura, protože Tjaša s Tadejem už na nás čekali. Ukázali nám celé centrum Mariboru a vzali nás na výborný borovničkový sladoled (borůvkovou zmrzlinu). Večer jsme vyrazili směr Rogla, kde má Tjašina rodina společně s dalšími 8 rodinami horskou chatu.

Čekání na rodiče s klíči jsme si zkrátili ve Staré Kuči, kde jsme si dali kávu/čokoládu a Pohorskou omoletu. Bezkonkurenční mňamózní zážitek. Na chatě už nás čekali Tjašini rodiče s Borovničkou na přivítanou a vysvětlili nám jak vše zapnout a co nezapomenout vypnout při odjezdu.

V noci se mi zdálo aspoň 5 snů. Ráno jsme se všichni probudili do růžova, dali si pořádnou snídani a vyrazili na výšlap směr Rogla. I když je Rogla jen o trochu vyšší než Pohorje (1517 m.n.m.) sněhu tam bylo dobrého půl metru. Tento fakt poněkud zhoršoval naše možnosti, protože brodit se sněhem se nikomu nechtělo a výlet k jezerům nedával smysl, protože byly zamrzlé a zasypané sněhem.IMG_5950 Udělali jsme si proto jen solidní okruh s výstupem na rozhlednu a zdoláním jedné sjezdovky. Na oběd jsme zašli do naší oblíbené Staré Kuči prozkoumat ještě víc taje slovinské kuchyně v podobě Gobove juhy a dvou typů štruklí (slané s tvarohem a sladké s ořechy a lesním ovocem). Opět nezapomenutelný gastronomický zážitek (nejhorší je něco takového spisovat ve chvíli kdy máte hlad…). Rozhodli jsme se, že zůstaneme ještě další noc na chatě. Hráli jsme Tarock, Jangu, pili palinku a borovničku a hlavně se výborně bavili. Na véču jsme si dali homemade klobásky Tjašiny babičky (další topovka) a užívali si pohody.

Ve středu ráno jsme vše pouklízeli a po pořádné snídaní plné slovinských dobrot jsme vyrazili zpět do Mariboru. Po cestě jsme přistavili u kosatcové louky a udělali několik krásných fotek.IMG_6038 Jelikož T+T muselo odpoledne do školy, zašli jsme alespoň ještě společně na studentské menu do restaurace v blízkosti fakulty. Myslím, že to bylo moje první Čevabčiči a vím, že to určitě nebylo poslední. Zapečené chobotničky s bramborem ve smetanové omáčce taky neměly chybu, takže jsme se s Flórou sotva vyvalily ven vstříc krásnému dni a jarní procházce. Po vyběhnutí schodů na Kalvariju jsme měly oběd krásně strávený a užívaly si výhled na Maribor. IMG_6076Večer jsme se jeli podívat k Tjaši do Limbuše (vesnice 5 km vedle Mariboru), kde jsem se poňuchňala s její skoro-šeltií a pro změnu perfektně navečeřela, protože Tjašina maminka nám také chtěla uvařit něco výborného a tradičního. Po večeři jsme se vrátili zpět k Tadejovi, kde už na nás čekali jejich kamarádi, víno a ,,společenská’’ hra karty proti lidskosti, kterou jsem opravdu hrála naposled, jelikož má nechuť ke čtení nahlas je nepopsatelně obrovská v rodném jazyce, takže si dovedete představit, jak to asi vypadalo v angličtině. Před půlnocí jsme ještě vyrazili do centra, kde jsme se v restauraci LUFT pokochali osvětleným Mariborem a nečekaně jsme si dali něco sladkého na zub v podobě dortu. (Když to teď sepisuju divím se, že nás ten cukr nezabil)

IMG_5887Druhý den ráno jsem se rozhodla, že Flořika doprovodím při ranním běhu. Náš okruh měl 5,72km a já ho zvládla běžet, jak Ondra radil, po špičkách i bez běžecké obuvi a zvracení na konci z vysílení. S výborným pocitem v duši jsme opouštěly Maribor vlakem směr Graz. Nádraží plné policistů se samopaly působilo velice tísnivě, ale my jsme naštěstí velmi rychle vypadly. Floxík směr Budapešť a já na průzkum města. IMG_6152

OCH až najdete v Rakousku město, které se vám nebude líbit nebo vám nedej bože přijde neupravené a špinavé, dejte vědět. Krásné historické domy, usměvaví lidé, vůně kávy a klavírní melodie se linuly městem všude, kam jsem se pohla. Můj okruh měl 20km a i s krosnou na zádech jsem se vyškrábala na vyhlídku Schlossberg, ze které byl nádherný výhled na celé město. Miluju zimu, ale to nádherné kvetoucí jaro mu silně konkuruje. Ve 4 hodiny odpoledne jsem se sešla před pivovarem se svým Blablacarem, který mě se zastávkou u Attersee zavezl až skoro domů do Innsbrucku.

Byl to nádherný výlet a perfektně strávený čas s mými milovanými erasmáky a já si můžu odškrtnout další navštívenou zemi!