Nejdrsnější výšlap všech dob

Tato hurá akce byla ,,naplánovaná’’ už týden dopředu, což je na erasmu opravdu zázrak. Plán byl takový: v sobotu po obědě vyrazit lanovkou na Hafelekar a odtud už pěškochodem na chatu Pfeishutte, kde jsme měli v plánu přespat.

První zádrhel byl, že půlka se rozjela lyžovat a druhá půlka spala po páteční párty jako zabitá. A tak jsme byly s Flórou (maďarka) jen samy 2 při smyslech. Catherin (němka) měla návštěvu, která si nevzala vhodnou obuv. Tak jsme se po pár smutných zprávách shodly na tom, že samy dvě nikam sněhem na horách nejdem a bude lepší, když si dáme odpočinkový den a večer si jen vyjdem na svařák.
Tato myšlenka se ve dvou minutách změnila. Jak je to možné? Probudil se Giovanni (ital) a napsal mi, že má nakoupeno plno jídla a chce jít taky. My jsme se při pocitu, že s náma půjde chlap, který nám na závěr na ohni uvaří carbonara špagety, tak rozjely, že jsem byla za půl hodiny nejen z postele venku, ale už jsem stepovala v centru, kde jsme měli smluvený sraz.
A tak jsme my tři hrdinové vyrazili už před obědem (protože nám bylo „znalýma“ důkladně řečeno, že to bude trvat nějaký čas, než se nám po příchodu vyhřeje chata. A taky nikdo z nás nechtěl sekat dřevo za tmy). Lanovkou jsme společně s bandou šílenců v naprosto nesportovní obuvi vyjeli na Hafelekar. Tady jsme si ověřili, že cesta k Pfeishutte je označená jako schůdná a vyrazili na cestu.
Hned ze startu jsme se vydali, ne jako všichni po uklouzané cestě k vrcholu, ale po stopách yetiho po úzké cestičce po úbočí hory. Lidi na nás čuměli jak na šílence, ale to my jsme ještě byli plní odvahy. Tedy až na Floříka, která se už po prvním kroku držela Giovinna za ruku, protože se bála, že sletí dolů, což vlastně až tak nemožné nebylo.IMG_3497
Místy nám měly asi pomoci řetězy, ale vzhledem ke sněhu, jsme je měli vždy u kolen nebo byly uplně pod ním. Celí natěšení jsme se dostali k prvnímu rozcestníku, kde jsme zjistili, že jsme za půl hodiny ušli půl kilometru… :D „Touto rychlostí to do té tmy stejně nedojdem, musíme přidat!“, velela nám odvaha.
Cesta to opravdu nebyla nikterak jednoduchá, protože si člověk musel dávat majzla kam šlape, aby nedojel až dolů do města nebo se někam nepropad. Za další horskou zákrutou jsme potkali dva odpočívající lidi. Pán nám německy oznámil, že je to dál ještě horší a že se pobáli a vracejí se zpět. Nemá to cenu, ale nějak by se to snad ujít ASI dalo. Flóra mi jeho monolog přeložila slovy „Ou shit…“. Při pohledu na jejich horolezeckou výbavu, sněžnice a protiskluzy jsem si říkala, že je někde asi problém. Ale my jsme se pochopitelně rozhodli, že to nevzdáme a ještě aspoň kousek vyzkoušíme.IMG_6927
Následoval kousek, který jsme s Florou elegantně sjely po zadku, protože to byla jediná možnost jak se dopravit po tom ledě tam kam chceš bez toho, aby si došel k úhoně na zdraví. Načež jsme se při pohledu na místo, kde měla naše stezka k chatě pokračovat- rozuměj pouhá navátá kupa sněhu na úbočí hory, kde bychom museli prošlápnout stopu, a také při pohledu na hodinky rozhodli, že se vrátíme buď teď nebo zatmíme tak jako tak… V té době jsme byli v 1/3 trasy. Strašně mě mrzí, že jsem neviděla ten úsek, kterého se pobáli ti dva skorohorolezci, protože ti to brali přes vrchol a to muselo být ještě větší sado. IMG_6916
Cesta zpět byla snad ještě horší než cesta tam, už jen proto, že jsme se museli vyškrábat onen kus hory celý z ledu, který jsme sjely po zadcích. Nebylo to jednoduché, ale naše chlapská posádka týmu dělala vše pro to, aby nás dostala živé a zdravé zpět. Ve chvíli kdy testoval kluzskost ledu a prohlašoval, že to vůbec, ale vůbec neklouže, se Flóra rozplácla na led mezi šutry a jeho nohy jak dlouhá tak široká. Protože mě už se chtělo pekelně na záchod málem jsem se v tu chvíli počůrala.
IMG_3511-PANO
Rozhodli jsme se, že když už jsme nedošli na chatu, vyškrábem se aspoň na vrchol Hafelekar. Tento nápad byl proklatě zase můj- ano vím, že moje nápady jsou  někdy víc, než geniální, ale když jsme málem nechali život na cestě k chatě tak to už fakt nevím, co se dělo tady. Po čtyřech jsme bouldeřili nahoru na vrchol. V jednom místě jsem zapadla do sněhu mezi šutry tak, že jsem byla ráda, že se, nějak housenkovitě, jsem vůbec schopná vyhrabat. Velice mě mrzí, že jsem neměla trochu více odvahy a neudělala jsem fotky i v těchto místech.
„Jsme nahořeeeee, zvládli jsme to!!!!“ A v tu chvíli Flora vytáhla láhev palinky (velice silný, domácky vyrobený maďarský šnaps neidentifikovatelné příchutě). Opravdu nechápu, jestli to vyrábí tady na bytě v Innsbrucku nebo kde, protože je opravdu neskutečné, že ji nikdy nedojdou zásoby. Tahle byla prý hrušková a mě teda vůbec nešmakovala, ale nějaký dědula horal se s námi podělil o svoje tirolské mirabelle a to byla mňamka panečku. Hned mi bylo i přes naprosto mokré rukavice teplo. Tady už jsme se jen mohli smát lidem ve vycházkové obuvi, kterým to klouzalo na místech, kde to s námi nemohlo ani hnout.
IMG_3517-PANO
Podívali jsme se na neskutečný západ slunce, snědli mafiánské sušenky a lanovkou se svezli dolů. Tedy vlastně jen na Hungerburg, protože dál lanovka díky poruše nejela. Nám se nechtělo čekat s ostatními lenochy na bus a vyrazili jsme do města pěšo. Shodli jsme se, že si po cestě dáme gluwein, kaisersmaren a doplazíme se ty carbonara špagety ukuchtit ke mě na byt, kde pak můžem ve spacácích přespat stejně jako na chatě :) Nápad to byl velkolepý a večer naprosto výborný. Věřte nebo ne, ale když vaří ital a maďarka, vyjdou z toho neskutečně okořeněné nudle, protože to bylo jediné co Giovík nezvládl uhlídat podle tradičních italských zásad vaření těstovin :D. Pobavená jsem byla opravdu velkolepě.

Ráno jsme všichni konstatovali, že jediné co nás bolí je břicho z toho jak jsme se celý den smáli jak tři pakoši.