Junčino poprvé

Přesně 15.11.2014 se to stalo! Všechno se rozeběhlo takovou rychlostí, že to až není možné. Junča začala hárat o 2 měsíce dřív, než jsme počítaly. Takže chovka nezařízená, pes díky bohu už prodiskutovaný a svolený, ale toho papírování a zjišťování… No doufám, že jestli bude nějaké příště, už to vše zvládneme levou zadní. Vlastně, když se do toho vložily 3 Škovroňky, šlo to. Po cestě na pasení jsem se dovolala Magdičce, tedy Junčině chovatelce a vše prokonzultovala s ní. V Polsku jsme si vyměnily pár informačních mailů s Helou, dočasnou chovatelkou Erica (Shelteam MOONBOY DANCER) a bylo to. V pátek jsme přijela domů, kde byli všichni nervózní, jako by to mělo být jejich poprvé… :D

Sobota den D! Ráno jsme musely vyrazit opravdu brzy, protože mamča měla na neděli pozvanou návštěvu a potřebovala se stihnout taky vrátit. Cesta byla klasicky jako v Polsku naprosto šílená. Místní záliba dělat z cest patchwork, mě neskutečně bavila. Když jsme dorazily na místo, bylo nám jasné, že jsme správně, šeltie už nás vyhlížely přes plot. A tady to začalo, láska na první pohled. Eric už se ani neodlepil od branky, i když Hela volala a zbytek smečky odběhl. Kdybychom je nechaly, klidně si to rozdají v první minutě a my zase můžeme frčet domů. Takhle by to, ale pochopitelně nešlo. Pořádně jsme si Erica prohlídly, jak se chová ve smečce, jak vypadá, jak cvičí a jak je úžasný!

Abychom to dále nenatahovaly, přešlo se na věc. Bylo mi řečeno, že při prvním krytí, není dobré, když majitelka feny ze začátku přihlíží. Tak jsme tedy za rožkem v klidu čekaly, než se ozval Helin povel, že už můžeme. Byla to opravdu chvilinka, prostě se do sebe zbláznili. Junča moc hezky držela a spojení vydrželi dost dlouho, takže jsme ani neměly obavy, že by to snad nevyšlo. Ale jak se říká, člověk nikdy neví, a proto budeme dělat závěry až po mikulášském sonu :).

U Hely jsme zůstaly až do večera, odpoledne jsme si chvíli zdřímly a pak jsme se ještě pokusily o překrytí, ale to nám už oba dali jasně najevo, že to dneska už stačilo. Zase jsem se utvrdila v tom, že polští kynologové jsou naprosto skvělí a milí lidé. Tak srdečné lidi by člověk u nás lupou nenašel. Mrzí mě, že jsme nestihly udělat více fotek venku, dokud bylo světlo. Tady je tedy pár fotek udělaných vevnitř. Jsem moc ráda za to, že si můžu do deníčku poznačit kontakt na takto milé šeltiáře. Více infa o Ericovi najdete tady.

Cestu domů jsme zvolily líp. Sice delší trasa, ale rychlejší a pohodlnější. Proto doporučuji, když směrem na Lublin tak jedině přes Rzeszów.

Držte nám prosím palce, ať to vyjde!!!! :)