Škovroňky.cz

Youtube kanál Rajče

Zoo Dvůr Králové

Jelikož jsem Lilči slíbila, že se ještě o prázdninách někam vydáme, vyrazily jsme na prodloužený víkend do Safarikempu ve  Dvoře Králové. Protože se v mém okolí najde jen málo bláznů, kteří jsou ochotni strávit dvě noci ve stanu a ještě k tomu u výběhu afrických kopytníků, na dovču jsme vyrazili pouze já, Ondra a naši psi, konkrétně Lily a Jessie.

V pátek ráno jsem se probudila celá rozlámaná, tak se mi ani nikam nechtělo jet. Naštěstí moji lenost přemohla zvědavost, nabalili jsme stan a psy a vyrazili jsme na cestu. Nejoblíbenější činností silničářů je přes léto přeci opravovat 1 cestu aspoň na čtyřiceti místech. Byla dost dlouhá a únavná cesta, jelikož jsme stáli ,,za každou vrbou“… Mi to zas tak nevadilo, protože jako vždy jsem usla už v Ostravě, ale psi byli po cestě úplně placatí.

Ubytovali jsme se, lépe řečeno jsme si zaplatili stanové místo. Postavit stan po dlooouhé době sucha není nic jednoduchého, takže jsme stan přikolíkovali jak jen to nelépe šlo a vyrazili jsme na pozdní oběd. Hned pod Zoo směrem do města je výborná restaurace, kterou můžu jedině doporučit. Psi jsou tam vítáni, dělají tam super pizzu a hlavně tam mají točenou malinovou limonádu! ;)

Jak už to tak bývá v restauraci bylo plno dětí a naši psi se jim klasicky líbili ze všeho nejvíc (no jo, chlupy jsou chlupy!). Takže když jsme nejedli, nedělali jsme nic jiného než odháněli dětičky, které se věšely na chudáka Lilču, která už po nich začala výhružně cvakat, z čehož měly děti ještě větší bžundu. Nezbylo mi nic jiného než děti prostě vyhodit, jelikož mi došlo, že je to Lilčina  poslední špetička nervů (děti zrovna nejsou její nejoblíbenější věková skupina). S nadlábnutým pupkem jsme vyrazili na procházku po městě. Že je to díra, to jsem čekala, ale až taková… Kdyby tam nebyla Zoo není tam vlastně nic. :D Né že by v mém milovaném rodném městě bylo něco k vidění, ale taky o něm každý druhý ani neslyšel.

Po procházce jsme se vrátili zpátky do kempu si na chvíli spočnout a trochu se přivlíknout, jelikož noci už jsou velmi chladné a my jsme se rozhodli vyrazit na večerní prohlídku safari. No byla to spíš projížďka, protože se jelo safaribusem. Když se všechny dětičky nahrnuly do autobusu a na nás už nezbyly žádné místa kam by se psi dali pohodlně pod sedadlo, nezbylo nám nic jiného než si sednout na vyvýšené místa, které mají pod sebou tunel, jelikož jsou přímo nad kolem. Lilča se tam jakš takš uskládala, ale Jessie měla kapánek problém, a proto to zapíchla v uličce. Když přišel průvodce, řekl nám jen, že se psů nebojí a ať tam klidně leží, to že na ni celou cestu neustále šlapal byla druhá věc! No tuto večerní návštěvu safari moc nedoporučuju. Zaplatíte 200 Kč za sebe + 100 Kč za psa, který si nemá kam lehnout, a ze Safari toho taky moc nevidíte, protože autobus se nikde nezastaví a ikdyž průvodce svítí baterkou nic moc nejde vidět (to jsme jeli už v 8 ti v 10 nevidí asi vůbec nic). A aby toho nebylo málo, tak ve 3/4 cesty se Lilča pozvracela. Dřív než jsem si toho všimla já si toho ovšem všimla Jessie a stihly se s Lilčou o ty vratky porvat. Řidič začal vyšilovat a pak každý podezdřelý zvuk byl na nás, ikdyž holky už byly v pohodě! Normálka na protivné řidiče už mám imunitu! Lidi v autobuse se na nás dívali jako kdybychom měli krvelačné šelmy a tak jsme se po té ,,suprové“ jízdě zašli projít na míchaňák, který nám vylepšil náladu.

Bylo mi uplně jedno, že usínám ve stanu na tvrdé zemi, procestovaný den se na mě značně podepsal. Na Lilči evidentně taky… V noci jsem se probrala, jelikož začala Lilča pochodovat a když jsem slyšela jak natahuje bylo mi jasné že je zle. Ondra v poslední chvíli odtáhl Jessií a Lilča se zase pozvracela, tentokrát ale paničce na nohy :/ V tu chvíli jsem byla probraná jako kdybych spala aspoň 20 hodin. Stan jsem pouklízela a doufala jsem, že se to nebude opakovat. Lilča už sice nezvracela, ale zase jsem nemohla usnout, protože pán ve vedlejším stanu vydával zvuky jako medvěd (i lev, kterého bylo sem tam slyšet jak zařve měl příjemnější tóninu).

Ráno jsme se vydali do safari vlastním autem. Tato varianta se dvěma psi byla opravdu lepší. Hlavně jsem mohla pořídit i lepší fotky, protože jsme si mohli přistavit kde se nám chtělo. Stihli jsme to asi za 2 a půl hodky, kdežto safaribus za 50 minut…

Lilča aby nezklamala se v autě opět pozvracela. Jessie už z toho byla tak otrávená, že dělala, že ji ani nevidí. Jelikož mi nepřišlo, že by ji bylo něco vážného, protože normálně řádila jen si občas blinkla, odpoledne jsme šli projít normální část Zoo. Nebýt nového pavilonů primátu, tak se tady za poslednich 10 let snad nic nezměnilo. Zoo je to pěkná, ale že by mi nějak vyrazila dech se nedá říct, a to já jsem nějaký milovník zologických :) Jedno se musí nechat měli tam teplé lázeňské oplatky, které se jen rozplývaly na jazýčku :D Jessií asi bylo líto, že se všechna pozornost neubírá k ní a tak se rozhodla, že bude vrčet na všechny papírové cedule v uličce šelem. Když začala vrčet na papírovou hyenu docela jsem se lekla, ale pak mě to řádně rozesmálo, no jó když my nevíme co se těm psův vlastně může honit hlavou. :D Po asi 35 konzultaci s našim osobním veterinářem Vydrou, jsme se rozhodli, že se domů nepojede, že ještě jednu noc přečkáme. V noci sice přišla pořádná bouře a Lilči bylo zase špatně…, ale přečkat jsme ji přečkali, ještě jsme si udělalí krásnou fotosekvenci na balících slámy…

a frčeli jsme domů. Po cestě jsme se stavili v obchodě koupit Lilči bílý jogurt a díky bohu z toho už se nepoblila! Takže můj konečný usudek je: ,, Nemáš žrát staré toustové chleby, ktere jsou pro slepice, a neblila bys jak amina!“