Škovroňky.cz

Youtube kanál Rajče

Abra Abra

Fuzzy Fuzzy

Lily Lily

Juno Juno

Novinky z deníku

Nejen, že nemají zaploťáky, ale oni nemaj ani záclony.

To že návrat do vlasti bude šok jsem pochopitelně věděla. Bylo mi to jasné už při cestě domů na Vánoce, ale tento ,,konečný“návrat je daleko horší. Nejlepší je, to všechno dávkovat tak nějak postupně. Jen, ono to vždy úplně nejde.

A tak jsem se vrátila do té pravé české dědiny Morávky. Mám to tady v celku moc ráda, ty hory, krávy, čerstvý vzduch a lidi co vás znají. Ehmehm no, taková pro mě Morávka BYLA. Teď je to bohužel místo s pár kopci okolo, ušmudlanými krávami, čerstvým vzduchem, pokud zrovna nějaký dědiňoř nepáli něco, co do kotla určitě nepatří, a nepříjemnýma lidma.

Proč jsou ty krávy celé od bláta? Nechce se mi věřit, že by česká kráva měla jiný standart čistoty než ta rakouská. Nebo že by přeci jen byly rakouské krávy takové cítě? Proč na mě všichni blbě čumí, i když já se usmívám? Proč mi na pozdrav odpoví každý druhý? Proč na mě babky čumí přes záclonky? Proč mě někdo musí vždy kontrolovat, jestli uklízím hovna po psech? Proč se musím doma zamykat? Proč musím zastírat večer žaluzie? Proč mají tak vysoký plot? Proč nemůžu chodit na sagoča po vlastní zahradě? Proč musím kolo zamknout a nejlépe z něj sundat všechny zpeněžitelné a lehce ukradnutelné součástky? Proč nemůžu nechat holky před obchodem? Proč musím zavírat okno u auta, ikdyž je děsné vedro?

Na tohle všechno jsem našla jednu jedinou odpověď: ,,Vítej doma!¨ Tady jsi totiž v česku, lidi tady kradou, jsou falešní, všechno si závidí, čumí si do oken a posuzujou se navzájem podle toho, jakým autem přijedou do práce. Po 8 měsích strávených v domě, který vypadal jako výkladní skříň je pro mě toto všechno velkým šokem. Na co mi je, že mám nádherný výhled z okna, když na okně musím mít záclonu a pomalu se z něj nesmím koukat, aby si sousedi nemysleli, že je špěhuju?

Když nad tím, tak přemýšlím, za celý svůj život jsem neviděla víc svých sousedů nahatých než právě tady v Innsbrucku. Ano je to pro to, že zvyk čumět lidím do oken je ve mě hluboce zakořeněn, ale stejně…

Případ prvý- Na Silvestra po přípitku jsme my (balkon plný lidí) mohli pozorovat našeho soused jak se spokojeně převlíká do pyžama a jde spát. Případ druhý- babka kuřačka v majtkách na balkoně jako doma. Případ třetí- u velice turisticky navštěvovaného místa mít sex na balkóně, který opravdu není vysoko, můžou mít jen rakušáci. Případ čtvrtý- to si tak svačíte na balkóně a slyšíte, že pod vámi někdo skočil do vody. Vykouknete a vidíte svého domácího se ráchat nahatého v bazénku (nejsem jediná, kdo ho může bez problému vidět).

Evidentně je to tady normální a není se za co stydět. A hlavně co je komu po tom, co si děláte ve vlastním domě nebo zahradě, když tím neobtěžujete okolí? A teď nevím, jestli je to nějaký škovronizmus (výraz či jev, který se vyskytuje jen v naší rodině), ale já si nejsem ani jistá, že bych někdy viděla nahatého svého vlastního taťku. Tedy, ne že bych po tom toužila, i když je můj tatínek nejkrásnější chlap na světě, ale je to docela zvláštní, ne?

V zimě jsem po cestě ze školy klidně mohla sledovat oblíbený televizní program celého Innsbrucku, protože v každém okně vidíte zapnutou televizi (a nejen tu…), bohužel ten zvuk vám k tomu chybí. Také mají naši domácí v přístřešku na auto po celý rok nezamčené kola, lyže a auta s otevřenými okýnky (možná ani ty auta nezamykají, ale to jsem nikdy nezkoušela). Podotýkám, že přístřešek není zamčený, ani kamerově sledovaní a ani jsem nebydlela na ulici Hornická.

Já se nevzdám, stále se budu na všechny ubručené sousedy a babku v jednotě usmívat a všem přát hezký den, i když se na mě šklebí.

Cestování je prima, ale uvědomte si, že se vám může stát, že už se nebudete chtít vrátit na rodnou hroudu a celou rodinu si do batůžku nenarvete.

Proč nejsou v Rakousku zaploťáci?

Proč nejsou v Rakousku zaploťáci? Pro ty co nejsou znalí terminologie: zaploťák je uštěkaný z 90% vořech za plotem jakéhokoliv typu u jakéhokoliv domu, nejlépe ještě přiškrcený na řetězu, čili nejoblíbenější české plemeno. Tato otázka ve mě dřímala celých dlouhých, ač velice krátkých, 8 měsíců.

Myšlenky mě napadaly všemožné přes „Nemají rádi psy“, „Mají malé zahrady“ až po „Mají nevhodné ploty“. Všechny argumenty týkající se nevhodného prostoru jsem hned zavrhla, jelikož si nedovedu představit, jak by vypadaly upravenější zahrady a kvalitnější ploty. Vlastně pravdou je, že jedni naši sousedi (tohoto času již bývalí), kteří mají psa, dokonce nemají plot vůbec. Vzhledem k počtu psů, které tady můžete potkat na procházce, bych ani neřekla, že tady lidi psy nechovají.

Navíc, každé druhé auto tady má v kufru kenelu na psa, takže někde ti psi být musí ne? Ano, ne všichni tady bydlí v rodinném domku se zahradou, takže někteří chudáčci jsou nuceni s lidmi sdílet prostory prťavých bytů v ošklivých bytovkách nebo ještě hůř panelových domech.

Cesta do školy mi zabrala 40 minut jedním směrem, takže času na tento výzkum jsem měla opravdu dost. Netrvalo dlouho a přesně jsem věděla, kde někteří lidé bydlí a jaké mají psy. Jeden z mých favoritů výzkumu byl náš pan soused s německým ovčákem. Pán šedesátník, pes už taky starší bydlí v oooobrovském domě s ještě věěěětší zahradou. Psa jsem tam viděla jen, když si pán četl noviny nebo zahradničil. Každý den jsem ho pravidelně potkávala, jak chodí se psem na procházku, jelikož se sám moc dobře nepohyboval, říkala jsem si proč? Proč ho prostě „nevypustí na zahradu“?

Další příklad matka s ani ne ročním miminem z jedné z těch nechutně ošklivých starých bytovek (ironie ta by mi šla) s čivavou. Tu potkávám standardně i několikrát denně. Je jedno, jestli prší, sněží, praží slunce, ona prostě vyjde s kočárkem nebo nosítkem z bytovky i s čivavou a jde ji vyvenčit. Proč ji prostě nenechá doma čůrat na plínu? Vždyť je to jen malinká čivavka!

Takových případů je tady víc, ale nejvíc mě dostal pán s fenou zlatého retrívra, která je očividně po kastraci. Pána potkávám taky běžně a vím naprosto jistě, kde bydlí. To, že ho ale potkám, když jsem se vracela v sobotu ráno z výšlapu na východ slunce- tedy před 6 ráno, mě opravdu nikdy nenapadlo. Určitě fenu nevenčil před prací, protože tady v sobotu skoro nikdo nepracuje, a i když jo, tak ne od 7. Ano, ano, ano může to být náhoda, ale já už tomu nevěřím, protože víte, co si já myslím, on ji prostě jen venčil, protože se ji chtělo!!!

Už po rozhovoru s našimi domácími, kteří taky mají dům se zahradou a do toho 2 velké psy, mi bylo jasné, že tady jsou zvyky jiné. Historkou o tom, jak nám zmizela naše první šeltie byli docela šokováni, že někdo může ukrást psa. Vím, že psi se kradou všude, to si nedělám iluze, ale počet odložených psů před obchodem (někteří dokonce na volno v odložení) napovídá tomu, že v Innsbrucku prostě ne!

Přeci jen je Innsbruck taková větší dědina, tak mi řekněte, kde je chyba? Jestli ona nááááhodou nebude chyba na té naší straně…

Jak jsme ve městě piva nemohli koupit pivo

Mnichov se už po řadu let drží na vrcholových příčkách nejlepšího města k žití za daný rok. Pro mě to nikdy nebylo nějaké vytoužené město mého putování, ale proč se tam aspoň nepodívat, když je to z Innsbrucku co by kamenem dohodil. Jediné co mě na Mnichově lákalo, byl Oktoberfest, ten jsme ale nestihli (hlavně jsme na něj v říjnu neměli peníze).

Při projíždění kulturního kalendáře mě zaujal jarní fest. ,,Hmm Oktoberfest jsme sice nestihli, ale jarní bychom stihnout mohli, ne?”Ondra byl už sice zase zpátky v Brně, ale moji drazí erasmáci mě v tom určitě nenechají samotnou. A tak jsem se dala do nenápadného nadhazování co tak mají v plánu na konci dubna. Slovo dalo slovo a už jsem při slovenském filmovém večeru kupovala 5 lístků na autobus do Mnichova (MeinfernBus za 16 euro Innsbruck-Mnichov= to chceš!). 

Parta byla následující: Já (pochopitelně), Giovin, Cati, Tjaša a Tadej. Při zjištění,  že jediný kdo ještě v Mnichově nebyl jsem já a NĚMKA Catherine, se mi opravdu chtělo smát, ale to jen díky mým velice slabým geografickým znalostem (zase tak slabé nejsou, protože aspoň vím, že ČR není východní Evropa). Při změření vzdálenosti domovina Mnichov to pro mě vychází opravdu nejdál, ale Cati by si pomalu mohla podat ruce se slovincema, kteří si do Mnichova kdysi vyrazili jen tak na výlet do technického muzea. 

Abychom si Mnichov užili co nejvíc a utratili co nejméně peněz, vyrazili jsme z Innsbrucku v sobotu 23. 4. v 5:30 ráno autobusem směr Mnichov. Cati, která se nejvíc obávala, abychom nikdo nezaspali, doběhla na autobus 5 minut po plánovaném odjezdu, ale pan řidič byl tak laskav a nemohl nepočkat, když viděl naše toužebné obličeje. A tady to začalo Škovroňová prostě neumí říct anglicky 30 a všem to zní jako 40, ale na mě to stejně nehodí, že přišla pozdě!!! :D I když je to bohužel pravda a ani názorná ukázka všech zúčastněných, při které mi důkladně umyli obličej, mi nepomohla.IMG_6653

Do Mnichova jsme dorazili 7:55. Konstatovali jsme, že nic není horšího, než 2,5 hodiny v buse, protože to člověk usne, i když nechce, ale zase neusne tak, aby se dospal. Takže jsme všichni rozlámaní hledali cestu na ubytování, kde jsme chtěli odhodit naše spacáky. Najít levné ubytování nás stálo dost času, ale nakonec to bylo nejlepší ubytování, jaké jsme si mohli vůbec přát. Ubytko nás stálo 4 máslové preclíky a pivo a bydleli jsme v teplém a čistém bytě u slovinské erasmačky Evy na ulici Plzeňská.

Po odložení zavazadel jsme vyrazili do města na obhlídku. Koupili jsme si skupinový, denní lístek na MHD, který nás stál jen 12 euro, takže pohybování po městě bylo hned snadnější. Tuto cenu zde zmiňuji hlavně proto, že v Innu si koupíte nejlevnější jednorázový lístek za 1,90, takže můžeme děkovat pánu bohu za to, že to nebylo stejně drahé i v Mnichově. 

Vystoupili jsme si krásně z metra rovnou na hlavním náměstí, kde jsme se vyškrábali 317 schodů vysoko na Peterskirche. Výhled to byl poněkud placatý. :D Ano, vím, že jsme všichni zhýčkaní výhledem na dvoutisícovky v Innsbrucku, ale Bavorsko, ač nejhornatější část Německa, je opravdu placka, kam jen dohlédneš. IMG_6660

Pak jsme měli na programu free city tour. Funguje to asi tak, že vygooglite hodinu, ve kterou prohlídka pro dané město začíná a přijdete na sraz. Dá se registrovat předem, ale to není potřeba. Po zhruba 2-3 hodinách prohlídky města můžete průvodce pozvat na pivo nebo mu dát nějaké “drobné”. Pochopitelně pokud se vám výklad nelíbí, můžete se kdykoliv odpojit nebo nakonec nezaplatit nic. My jsme společně s dalšími asi 15 lidmi připadli do skupinky k Angličanovi (zajímavé je, že tyhle city tour dělají v Německu jen v angličtině a španělštině, takže buřt na Němce, kteří nejsou místní a umí jen rodný jazyk). Prohlídka města začala před radnicí, kde zrovna odbíjel orloj, takže jsme to hned měli s unikátní ukázkou. Brit a jeho angličtina společně s nepochopitelným humorem nás bavila celé 3 hodiny courání po centru města s občasnými přeháňkami. Nebylo to nejhorší, ale sem tam jsem neměla sílu ty jeho přihlouplé vtipy poslouchat. Catherine chudinka byla trochu zděšená faktem, že si všichni při slově Německo představí jen nacisty a pivo. Ruku na srdce, co si představíte vy? Já bohužel ty nacisty, v lepší verzi nacisty s klobáskou v ruce. 

Nervozita v týmu značně stoupla, protože Giovin neměl obídek přesně v 13:00 a tak jsme rychle hledali něco, kde se najíme, aby nás nesežral i s fuseklema. Jelikož zrovna nepršelo, vydali jsme se dát si něco na trhy a posedět venku na ulepených lavičkách plných lidí a sklenic od piva. IMG_6680 Každý jsme si vybrali podle svého gusta něco dobrého a pokračovali jsme metrem a pěškobusem na jarní festival.

Čekala jsem obrovské prostranství plné lidí a kelímků od piva… To se ovšem nekonalo. Obrovské prostranství to sice bylo, ale plné kolotočů, stánků s občerstvením a dva obrovské párty stany. Snažili jsme se dostat dovnitř, abychom si mohli konečně dát pivo za těch nekřesťanských 10 éček/litr, ale snaha marná. K naší smůle už začalo i dost pršet a cukrová část našeho týmu začala skučet, že se asi roztápí. A tak jsme se bez piva vrátili znovu do města.IMG_6723

Naše pivní mise pokračovala asi dobré 2 hodiny, kdy jsme obešli alespoň 10 pivnic, restaurací či hospod, ale nikdy nebylo buďto místo nebo nám bez jídla nenalili. Uchození už jsme byli jak šlapky, když jsme objevili jeden docela zapadlý, ale teplý bar a to nám pro tu chvíli stačilo. Pivo nám načepovali moc dobré a každému podle chuti. Udělali jsme si procházku po večerním městě, poslechli koncert moc šikovných pouličních umělců, vyzkoušeli místní koblížky, ale na Ruetz nic nemá. Tenhle se mohl rovnat tomu mastnému, českému. Po jídle nás přepadla chuť na další pivo a tak jsme se po chvíli probojovali až do pivnice na Paulaner. Mmmm všichni spokojení jsme se odvalili na byt na nafukovačky. 

Po miminkovském spánku nás ráno probudil nedostatek kyslíku v pokoji a tak jsme si dali snídani se všema na bytě a vyrazili zase do města. Neděli jsme začali stylově na zámku Nymphenburg. IMG_6735Počasí bylo krásně aprílové. Chvíli svítilo sluníčko, chvíli poprchávalo a chvíli zase sněžilo. Dobrovolně se přiznávám, že moje oblečení mohlo být více zimní, ale chvílema to naopak bylo i na rozepnutou bundu. IMG_6727

Prošli jsme celé zahrady okolo, ale dovnitř se nám na prohlídku obrazů za A moc nechtělo a za B stejně jsme na to neměli čas. Za to jsme si našli čas na dopolední luxusní zákusek v kavárně poblíž. To se nám hned všem lépe štrádovalo směr olympijské centrum, kde jsme si prohlídli vyšperkované sportoviště a razili na oběd zpět do města. 

Giovina už přešla veškerá snaha o to naučit nás jak se správně stravovat, a tak jsme si dali pravý výletnický oběd ve 3 hodiny odpoledne v Hofbrauhaus Munchen pochopitelně i s pivem. IMG_6829

Oběd jsme řádně vychodili v Englischer garten, zamávali Mnichovu a tryskorychlostí jsme valili pro naše věci k Evičce. Poděkovali jsme pomalu ve dveřích a už jsme zase utíkali na autobus, který nás 23:50 vysadil v Innsbrucku. 

IMG_6834Byl to zase jeden parádní výlet s moji erasmáckou partou :)))