Škovroňky.cz

Youtube kanál Rajče

Abra Abra

Fuzzy Fuzzy

Lily Lily

Juno Juno

Novinky z deníku

Jak jsme ve městě piva nemohli koupit pivo

Mnichov se už po řadu let drží na vrcholových příčkách nejlepšího města k žití za daný rok. Pro mě to nikdy nebylo nějaké vytoužené město mého putování, ale proč se tam aspoň nepodívat, když je to z Innsbrucku co by kamenem dohodil. Jediné co mě na Mnichově lákalo, byl Oktoberfest, ten jsme ale nestihli (hlavně jsme na něj v říjnu neměli peníze).

Při projíždění kulturního kalendáře mě zaujal jarní fest. ,,Hmm Oktoberfest jsme sice nestihli, ale jarní bychom stihnout mohli, ne?”Ondra byl už sice zase zpátky v Brně, ale moji drazí erasmáci mě v tom určitě nenechají samotnou. A tak jsem se dala do nenápadného nadhazování co tak mají v plánu na konci dubna. Slovo dalo slovo a už jsem při slovenském filmovém večeru kupovala 5 lístků na autobus do Mnichova (MeinfernBus za 16 euro Innsbruck-Mnichov= to chceš!). 

Parta byla následující: Já (pochopitelně), Giovin, Cati, Tjaša a Tadej. Při zjištění,  že jediný kdo ještě v Mnichově nebyl jsem já a NĚMKA Catherine, se mi opravdu chtělo smát, ale to jen díky mým velice slabým geografickým znalostem (zase tak slabé nejsou, protože aspoň vím, že ČR není východní Evropa). Při změření vzdálenosti domovina Mnichov to pro mě vychází opravdu nejdál, ale Cati by si pomalu mohla podat ruce se slovincema, kteří si do Mnichova kdysi vyrazili jen tak na výlet do technického muzea. 

Abychom si Mnichov užili co nejvíc a utratili co nejméně peněz, vyrazili jsme z Innsbrucku v sobotu 23. 4. v 5:30 ráno autobusem směr Mnichov. Cati, která se nejvíc obávala, abychom nikdo nezaspali, doběhla na autobus 5 minut po plánovaném odjezdu, ale pan řidič byl tak laskav a nemohl nepočkat, když viděl naše toužebné obličeje. A tady to začalo Škovroňová prostě neumí říct anglicky 30 a všem to zní jako 40, ale na mě to stejně nehodí, že přišla pozdě!!! :D I když je to bohužel pravda a ani názorná ukázka všech zúčastněných, při které mi důkladně umyli obličej, mi nepomohla.IMG_6653

Do Mnichova jsme dorazili 7:55. Konstatovali jsme, že nic není horšího, než 2,5 hodiny v buse, protože to člověk usne, i když nechce, ale zase neusne tak, aby se dospal. Takže jsme všichni rozlámaní hledali cestu na ubytování, kde jsme chtěli odhodit naše spacáky. Najít levné ubytování nás stálo dost času, ale nakonec to bylo nejlepší ubytování, jaké jsme si mohli vůbec přát. Ubytko nás stálo 4 máslové preclíky a pivo a bydleli jsme v teplém a čistém bytě u slovinské erasmačky Evy na ulici Plzeňská.

Po odložení zavazadel jsme vyrazili do města na obhlídku. Koupili jsme si skupinový, denní lístek na MHD, který nás stál jen 12 euro, takže pohybování po městě bylo hned snadnější. Tuto cenu zde zmiňuji hlavně proto, že v Innu si koupíte nejlevnější jednorázový lístek za 1,90, takže můžeme děkovat pánu bohu za to, že to nebylo stejně drahé i v Mnichově. 

Vystoupili jsme si krásně z metra rovnou na hlavním náměstí, kde jsme se vyškrábali 317 schodů vysoko na Peterskirche. Výhled to byl poněkud placatý. :D Ano, vím, že jsme všichni zhýčkaní výhledem na dvoutisícovky v Innsbrucku, ale Bavorsko, ač nejhornatější část Německa, je opravdu placka, kam jen dohlédneš. IMG_6660

Pak jsme měli na programu free city tour. Funguje to asi tak, že vygooglite hodinu, ve kterou prohlídka pro dané město začíná a přijdete na sraz. Dá se registrovat předem, ale to není potřeba. Po zhruba 2-3 hodinách prohlídky města můžete průvodce pozvat na pivo nebo mu dát nějaké “drobné”. Pochopitelně pokud se vám výklad nelíbí, můžete se kdykoliv odpojit nebo nakonec nezaplatit nic. My jsme společně s dalšími asi 15 lidmi připadli do skupinky k Angličanovi (zajímavé je, že tyhle city tour dělají v Německu jen v angličtině a španělštině, takže buřt na Němce, kteří nejsou místní a umí jen rodný jazyk). Prohlídka města začala před radnicí, kde zrovna odbíjel orloj, takže jsme to hned měli s unikátní ukázkou. Brit a jeho angličtina společně s nepochopitelným humorem nás bavila celé 3 hodiny courání po centru města s občasnými přeháňkami. Nebylo to nejhorší, ale sem tam jsem neměla sílu ty jeho přihlouplé vtipy poslouchat. Catherine chudinka byla trochu zděšená faktem, že si všichni při slově Německo představí jen nacisty a pivo. Ruku na srdce, co si představíte vy? Já bohužel ty nacisty, v lepší verzi nacisty s klobáskou v ruce. 

Nervozita v týmu značně stoupla, protože Giovin neměl obídek přesně v 13:00 a tak jsme rychle hledali něco, kde se najíme, aby nás nesežral i s fuseklema. Jelikož zrovna nepršelo, vydali jsme se dát si něco na trhy a posedět venku na ulepených lavičkách plných lidí a sklenic od piva. IMG_6680 Každý jsme si vybrali podle svého gusta něco dobrého a pokračovali jsme metrem a pěškobusem na jarní festival.

Čekala jsem obrovské prostranství plné lidí a kelímků od piva… To se ovšem nekonalo. Obrovské prostranství to sice bylo, ale plné kolotočů, stánků s občerstvením a dva obrovské párty stany. Snažili jsme se dostat dovnitř, abychom si mohli konečně dát pivo za těch nekřesťanských 10 éček/litr, ale snaha marná. K naší smůle už začalo i dost pršet a cukrová část našeho týmu začala skučet, že se asi roztápí. A tak jsme se bez piva vrátili znovu do města.IMG_6723

Naše pivní mise pokračovala asi dobré 2 hodiny, kdy jsme obešli alespoň 10 pivnic, restaurací či hospod, ale nikdy nebylo buďto místo nebo nám bez jídla nenalili. Uchození už jsme byli jak šlapky, když jsme objevili jeden docela zapadlý, ale teplý bar a to nám pro tu chvíli stačilo. Pivo nám načepovali moc dobré a každému podle chuti. Udělali jsme si procházku po večerním městě, poslechli koncert moc šikovných pouličních umělců, vyzkoušeli místní koblížky, ale na Ruetz nic nemá. Tenhle se mohl rovnat tomu mastnému, českému. Po jídle nás přepadla chuť na další pivo a tak jsme se po chvíli probojovali až do pivnice na Paulaner. Mmmm všichni spokojení jsme se odvalili na byt na nafukovačky. 

Po miminkovském spánku nás ráno probudil nedostatek kyslíku v pokoji a tak jsme si dali snídani se všema na bytě a vyrazili zase do města. Neděli jsme začali stylově na zámku Nymphenburg. IMG_6735Počasí bylo krásně aprílové. Chvíli svítilo sluníčko, chvíli poprchávalo a chvíli zase sněžilo. Dobrovolně se přiznávám, že moje oblečení mohlo být více zimní, ale chvílema to naopak bylo i na rozepnutou bundu. IMG_6727

Prošli jsme celé zahrady okolo, ale dovnitř se nám na prohlídku obrazů za A moc nechtělo a za B stejně jsme na to neměli čas. Za to jsme si našli čas na dopolední luxusní zákusek v kavárně poblíž. To se nám hned všem lépe štrádovalo směr olympijské centrum, kde jsme si prohlídli vyšperkované sportoviště a razili na oběd zpět do města. 

Giovina už přešla veškerá snaha o to naučit nás jak se správně stravovat, a tak jsme si dali pravý výletnický oběd ve 3 hodiny odpoledne v Hofbrauhaus Munchen pochopitelně i s pivem. IMG_6829

Oběd jsme řádně vychodili v Englischer garten, zamávali Mnichovu a tryskorychlostí jsme valili pro naše věci k Evičce. Poděkovali jsme pomalu ve dveřích a už jsme zase utíkali na autobus, který nás 23:50 vysadil v Innsbrucku. 

IMG_6834Byl to zase jeden parádní výlet s moji erasmáckou partou :))) 

Prokletí???

Jinak se to asi ani nazvat nedá. Tak si to projdeme všechno hezky od začátku…

Náš první rodinný pes byla naprosto nejúžasnější šeltie Fifinka, která byla hravá a dravá, ale k nám, jakožto malým dětem se vždy chovala více než vzorně. IMG_0188Pochopila, kdo ji vede na vodítku a co si může dovolit. Naneštěstí a možná shodou okolností jsme se jednou vrátili z oslavy narozenin domů a Fifinka nebyla nikde… a to doslova nikde. Země se po ní slehla a nikdo ji neviděl a neslyšel. Varianty jsou dvě-buď ji někdo ukradl, nebo se pobála přicházející bouřky a vzala roha sama. No Orlová opravdu nebyla to nejbezpečnější a nejlepší místo k žití a plot byl všude netknutý, takže já osobně se přikláním k variantě číslo 1. :/

Tady aspoň přikládám foto té ušaté nádhery. IMG_9327

V závěsu po Fifce přišel Kleo. Kleo byl krásný papírový pes Bearded kolie. Bohužel my zvyklí na samovycvičitelnou šeltii, se nám tohle vymklo trochu z rukou. Kleoš byl první a poslední pokus o to mít temperamentního samce. Tedy, on za to nemohl, ale to my jsme si vzali trochu větší sousto a nikoho z nás ani nenapadlo, jak můžou mít tyto dvě plemena rozdílnou srst. Kleo byl prostě neučesatelný a poslední roky to končilo jarním stříháním na ježka, který vydržel celý rok. IMG_0210Kleo byl až na malinké problémy jako ucpávající se anální žlázky a pár kožních výrustků naprosto zdravý pes až do stáří, kdy ho začala trápit artróza. Toho roku přišly mrazy hodně brzo, artróza se zhoršila a po pádu ze schodů jsme ho museli s otřesem mozku odvést na veterinu, kde si ho nechali. :(

Ve svých krásných letech IMG_6723

S malinkou Lilinkou001

Mezitím se v naší smečce objevily dva jiné poklady. Prvně to byla holčička Abruška, která stála Marťu spoustu přemlouvání babičky, abychom si mohli pořídit dalšího psa. Dlouhosrstá kolie Abra hned od prvopočátku ukazovala všechny přednosti i zápory svého plemene. Výstavní chlupatice to nikdy nebyla, ale za to ji to krásně běhalo. Jelikož se projevila potravinová alergie a problémy s viděním, volba byla jasná, Abruška opět pes do chovu nebude. Její bojácné chování tomu taky moc nepřidávalo, a tak je naše paní Abka nominovaná na profesionálního zahřívače gauče.

Processed with VSCOcam with kk1 preset

Naše vášeň pro chlupy v bytě narůstala bleskovou rychlostí a tak nám do smečky přibyla šeltička ,,pro mamku” čili Lileček. Všichni jsme se radovali, že konečně to zase bude ta pohoda s šeltií jako jsme znali od Fifinky. Krasavice, kterou všichni obdivovali, to byla Lilinka už od štěněte, ale na neštěstí ji narostly špatně špičáky a bylo zase jasno. Do chovu patří stoprocentní. :( Lilkovo problémové chování při stále častěji se opakovaném hárání rozhodlo jasně. Kastrace neminula ani Lilinku. IMG_7389

I Marťa pochopila, že šeltie není tak malý pes, jak se zdá, ač velikostí těla odpovídá menším psům jejich srdce je tak velké, že víc lásky nikde dostat nemůžete. Fuzzynka přibyla do smečky. Za to, že je to nejuřvanější šeltie na světě jsme ji ale z chovu nevyřadili. Fuzzynka přerostla, a to ne o pár cm…. Dotáhla to až na krásných 42cm v kohoutku, takže je to taková naše hyena.

Fuzzyna nikdy nespí, takže ani spící foto nemám… :D IMG_2351

Jelikož Lilču jako psa pro mamku jsem si vysloveně přivlastnila já, rozežraný spratek. Bylo potřeba mamči pořídit dalšího parťáka, který ji zůstane až všechny vyletíme z domu. Tradáááá Juno byla doma. Neumazlitelná a plná elánu, to je přesně ona. IMG_0183Krása a zdraví taky splnily požadavky chovu a tak jsme se tetelili štěstím, že snad KONEČNĚ se i my dočkáme štěňat. Jenže neříkej HOP, dokud NEPŘESKOČÍŠ. První krytí nic, druhé krytí nic a třetí krytí taky nic… Po obou námi vybraných psech potomci jsou a pokaždé spojení proběhlo bez problému. Takže tady zakopaný pes evidentně není, ale kde, to je otázka na někoho jiného. Po posledním nezdaru, který je 3 týdny starý, jsme přišli o poslední naděje. Rvát ji hormonamy, jako nám bylo doporučeno, určitě nebudem. Zase tak po těch štěňatech netoužíme a variantu zdravého chovu by to asi taky úplně nesplňovalo. IMG_9693

No což máme doma další krásnou předložku před dveře, která nám snad bude dělat už jen samou radost. I přes tohle všechno se u nás psi nikdy neměli špatně a nás ani nenapadlo zavrhnout papírové psy a chov šeltií. :) Otázkou je, kdy a jaký pes bude další? (:

Skupinka povedených NEPODARŮ :-*IMG_9649

Půlmaraton ve Vídni

Toto je pohádka o tom, jak někoho nenápadně (to především) přimět k tomu, abychom vyrazili na výlet. Tento výlet začal na záchodě. Ano opravdu je tomu tak. Listovala jsem si facebookem a viděla, že Klárka se zúčastní maratonu ve Vídni. Po vykonání potřeby jsem se přesunula do kuchyně a jen taaaaaak nenáááápadně mezi řečí to sděluju Ondrovi s obrovským důrazem na to, kdy se ten závod běží. 10. 4. tedy na moje narozeniny. A tak ledabyle nadhazuju, Klárka má taky narozky v dubnu, to bychom se tam mohli všichni sejít a oslavit to, ne? Ondra jen něco zabručel a moc tomu nevěnoval pozornost.

Nevyšlo to, pomyslela jsem si, ale o 3 dny později mě Ondra překvapil, když začal větu: ,,Tak jsem psal Klárce- co chce v té Vídni běžet.” Whaaaaat on to nezavrhnul??? Vzhledem k neskutečné ceně startovného se domluvili běžet půlmaraton. Mě by k tomu možná taky vyhecovali, ale my jsme se s Lalíkem (jakožto chudé druhé polovičky) rozhodli, že to raději projíme. Ehm kalkulace je taková půlmaraton= 62 koblížků, takže pro mě to byla jasná volba. Pochopitelně jsem se o tomto výletu zmínila i před Flórou a ta byla jak jinak než totally in! Každopádně ta má taky v dubnu narozeniny, takže trojitá oslavička ve Vídni- to chceš!!!!

Když to tak sepisuju, uvědomuju si, že jsem výborný manipulátor, když donutím 3 lidi běžet půlmaraton jen pro to, abych si já mohla udělat výlet do Vídně. :D

Pátek 8. 4. ráno jsem v rychlosti hodila 2 trička a foťák do batohu a šmarovala jsem do labu, abych všechno stihla. 14:30 jsem vybíhala s jazykem na vestě směr nádraží, kde jsem koupila sendvič k obědu a naskočila Railjet do Vídně. Kdyby to cestování vlakem po Rakousku nebylo tak drahé, jezdím někam každý den jen proto, abych se mohla vyvalovat v křesílku a čumět z okna. Ostatně to jsme taky dělala celé 4,5 hodiny, i když jsem měla původně v plánu vyhodnotit své experimenty.

Ondra na mě čekal na nádraží, jak slíbil. Klíče od našeho Airbnb bytu už převzal, takže jsme skočili na véču, nakoupili mňamky na večer a vyzvedli Flořika. IMG_6206

Jelikož jsme v pátek povídali, jako bychom se neviděli 14 let ne 14 dní, v sobotu ráno jsme si přispali. Hlavně teda Flořík, kterou jsme museli tahat v 10 z postele s tím, že už přijel zbytek naší posádky.

Opět jsem si ujasnila svůj postoj, že do města auta nepatří, protože čekat 30 minut před domem v dešti a zimě na někoho kdo se snaží zaparkovat auto, mě faaaakt nebaví. Až jsme se všichni seznámili, vyrazili jsme na prohlídku města, protože pro Ondru i Flóru to byla úplně první návštěva Vídně.IMG_6212 Jelikož náš apartmán byl 10 minut od Belvederu, bylo úplně jasné, co je náš první bod zájmu. Prošli jsme si zahrady, udělali pár fotek a pokračovali dál k Hundertwasserhaus. Tento komplex byl dříve určený k ubytování sociálně slabších rodin, ale dnes je to hlavně turistická atrakce. Vypadá to jako pestrobarevné unimobuňky poskládané na sebe. Lalo s Klárkou při kupování pohledů narazili na Češku, která už tam pracuje 25 let a byla velice nadšená, že vidí nějaké krajany, tak dostali mapu pro mladé .IMG_6231

Naše cesta pak vedla do Messezentrum Vídeň, kde si všichni běžci vyzvedávali své startovní balíčky. Cesta tam jsme prošli Prátrem, kde Lalo s Ondrou neodolali svezením na kolotoči. Já jsem byla velice překvapená, že už pro mě toto místo vůbec není tak atraktivní, jako vždy bylo. Strašidelné domy vůbec nevypadaly strašidelně a kolotoče nepůsobily už prvním dojmem, že po prvních 2 metrech projížďky budete zvracet. Asi jsem fakt už stará… A to mi stále ještě 22.

Messezentrum bylo plné běžeckých nadšenců a stánků pro ně určené. Vše bylo dobře zorganizované, takže si naše trojička vyzvedla svůj chudě vybavený batůžek, udělala fotku a vyrazili jsme konečně něco sníst. Na doporučení jsme šli do Burger´s Bar, který k radosti obzvlášť některých, kteří nejsou zvyklí na naše innsbrucké tempo, byl pouhých 10 minut chůze. IMG_6250

My s Ondrou jsme kazili burgrovou seanci a dali jsme si quesadillas, já s lososem a špenátem a Ondra grilovanou zeleninou. To bylo něco!!! Za mě perfektní podnik, ochotná servírka, výborné jídlo a moc příjemné posezení.

S plnými pupky (upřímně nechápu, že Lalo se mohl vůbec hnout, když snědl svůj L burger a pak dojedl i po Klárce a Ondrovi) jsme se vydali nakoupit na večeři, protože jedině tak člověk nenakoupí spoustu věcí, které vlastně nepotřebuje a ani tak úplně nechce. Ti unavenější odjeli na apartmán s nákupem a ti nenasytní se vydali do víru velkoměsta.

Och ta Vídeň… Takové čisto, krása a pohoda. Zima byla a vítr foukal, ale stejně nás to nezlomilo. Prošli jsme celé centrum od Stephans Dómu přes Hofburg, Volksgarten k Rathausu. IMG_6307Všude to nádherně kvetlo a vonělo. Mě pochopitelně nejvíc zajímaly tulipány všech barev, kam se jen podíváš. Dále jsme pokračovali k MuseumsQuartier a Secession na Karlplatz. Odtud jsme se již značně uondaní vydali podél Belvederu zpět na ubytování. Příjemně unavení jsme se večer posilnili- někteří méně, někteří více a šli se vyspat do růžova.

V neděli ráno mě miláčci Klárka s Lalem probudili písní:,,Renča má narozeniny!!!´´. Nutno podotknout, že bylo 7:03, což není zrovna můj nejoblíbenější čas :D Dali jsme si pořádnou energetickou snídani, a jelikož já jsem se nevešla do pořadníku na záchod, bylo zřejmé, že nervy začaly dělat své.

Na start jsme se svezli metrem, protože jsme usoudili, že víc než hodinová procházka není to pravé ořechové před půlmaratonem, který navíc odstartoval už v 9 hodin. Přes 40 tisíc závodníků opravdu jen tak nepřehlédnete. Barevní človíčci v legínách byli všude, prostě všude. Jelikož bylo chladno, někteří měli na sobě igelitové pytle na zahřátí, takže vše vypadalo ještě víc komicky. Frontu na toiku naše trojice nestihla vystát, tak to prostě pustili do křoví (tohle je jediné mínus, které bych vytkla- málo toitoijek). IMG_6363Postupně odstartovaly jednotlivé bloky a já s Lalem jsme pozorovali všechny ty poskakující, nebo tančící davy. Ano opravdu tančící, díky tomu, že hrála klasická vídeňská hudba, někteří se nechali unést vírem valčíku. Za půl hodiny nebyl na startu nikdo jiný než pár fanoušků, policajti a kupa igelitových pytlů.

My s Lalem jsme vyrazili pěšky zkratkou do cíle, abychom je tam zastihli. Po cestě bychom si oba dva naplnili celý šatník, protože běžci zahazovali nejen igelitové pytle, ale i veškeré jiné svršky. V nitru duše doufám, že to organizátoři posbírali a odvezli na charitu, aby tím udělali někomu radost a ne že to vyhodili do koše.

Naši trojičku závodníků jsme sledovali v aplikaci na telefonu, takže jsme zjistili, že pokud si taky trochu nepoběhnem, Ondra proběhne cílem bez našeho povšimnutí. Náš 300metrový běh byl naše maximum :D Bohužel i přes to, jsem Ondru prostě přehlídla a proto jsme se rozhodli najít si ještě lepší pozorovací místo než se přiblíží holky. A tak jsme před zraky 5 policistů vylezla přes popelnici na billboard okolo stromu, kde už stál jeden fotograf. Po 5 minutách stání na špičkách a balancování mě značně začaly táhnout achilovky a zadek… Připadala jsem si velice mizerně, když jsme pozorovala všechny ty maratonce a půlmaratonce některé i s úsměvem na tváři a ani kapkou potu na čele. Flóra proběhla cílem a chvíli po ní i Klárka. Jsem na ně na všechny neskutečně hrdá a ty jejich luxusní časy jsou prostě něco: Ondra- 1h38minut, Klárka- 2h7minut a Flóra- 2h10minut. IMG_6455

Následovalo doplnění proteinů a sprcha za radnicí ve vojenském stanu jak z Mashe- už jen pro tenhle zážitek jsem měla běžet taky!!! No přiznejme si, já bych si tak leda užila zážitek v podobě projížďky sanitkou po kolapsu na trati.

Na narozeninový oběd jsme zašli na mé oblíbené sushi, kde si sushi dal v konečné fázi jen Ondra a my všichni se cpali nudlemi. Někteří se poprvé učili jíst hůlkami, protože servírka néé a néé přinést ten klasický příbor :D A přísahám, že já jsem tento barbar nebyla ač se u nás doma nikdy asijská kuchyně nejedla.

K mému velkému překvapení jsme mněla já pomalu větší problém se zvednou od stolu než naši běžci, což mi přijde velice tragický fakt, vzhledem k tomu, že jsem ještě ke všemu nejmladší. Hodinovou procházkou jsme se dostali až k Schoenbrunnu, kde jsme se sešli i s lenivou posádkou týmu, udělali pár fotek a rozloučili se. IMG_6478

Češi vyrazili autem směr Brno a já s Flórou metrem směr nádraží. Bylo to moc fajn, zase je všechny vidět a už teď se těším na náš další výlet. Jen předem všechny upozorňuju, naše výlety nejsou pro lenochy a nechodiče úplně tvořené :-P